aikidó

     co je to aikidó

Aikidó je jedním z nejmladších japonských bojových umění. Jako samostatné učení jej založil Morihei Uešiba (1883-1969) ve třicátých létech 20. století. Techniky aikidó vycházejí především z tradičních japonských umění boje s mečem a beze zbraně. Morihei Uešiba byl velmi duchovně založený člověk a jím vytvořené učení tedy nemůže být jiné. Velký duchovní rozměr aikida se bohužel obvykle nezdůrazňuje. Patrně se předpokládá, že kdo chce, ten si jej s postupujícími léty cvičení najde sám. 

Svým charakterem se aikidó trochu odlišuje od ostatních bojových umění - budó (bu - boj, bojový, vojenský; dó - cesta). Samotné slovo aikidó (ai - harmonie; ki - energie, energie či princip jež je základem všeho i celého světa a vesmíru; dó - cesta) se snaží napovědět svým významem, že aikidó je cestou harmonie, v širším smyslu harmonie s podstatou vesmíru. 

Je několik cest k aikidó. Nejčastěji se u nás aikidó učí jako soubor technik pracujících pomocí krátkých pák, využitím pohybu protivníka, působením na jeho těžiště atd. Je to cesta formy, práce na fyzické úrovni... obsah přichází s lety cvičení, ale i poletech mnoho cvičících nevěří na energie. Druhou cestou je cesta obsahu, která se obvykle nepojmenovává aikidó. Je to cesta návratu sama k sobě, harmonii s jednotou, práce s energií. Rozvoj tímto směrem vám přinese lepší potenciál do všech oblastí života, nejen ve fyzickém boji. Optimální je samozřejmě soulad obsahu a formy - obsah odtržený od reality také nefunguje.

Cestu obsahu u nás učí Karl Grünick, obvykle jednou za rok v Karlových Varech. Na seminářích Ki vyučuje aikido v podstatě formou ke které dospěl Uešiba ke konci svého života - tedy jako práci s energií. Ideální příležitost jak zažít, že energie není výmysl a vidět i si zkusit cvičení od jednoduchých jako je přetlačit jednou rukou pět mužů až po obtížnější jako hod s útočníkem na dálku a další. Člověku samotnému se to daří úměrně jeho potenciálu, ale na ukázkách učitele to zažije vždy. Cestu souladu obsahu a formy ve struktuře seminářů taiji učí Jan Pletánek v Pardubicích. Oba učitelé patří k tomu nejlepšímu co jsem za posledních deset let potkal.

Praktikování i ostatních bojových umění má rovněž hlubší cíl v sebepoznání a harmonizaci, ale jako například karate či džudo, dávají obvykle velký prostor agresivitě. Vynechání slabiky bu (bojový) z původního aikibudó naznačuje, že cílem technik aikida není přímo tvrdá likvidace protivníka v boji. Proti síle protivníka nepoužívá aikidista sílu, naopak jeho cílem je sladit se s útočníkem v jeden harmonický celek a využít energie jeho útoku k provedení techniky. 

Například, chce-li útočník praštit aikidistu do hlavy, nereaguje tento tvrdým blokem a úderem, ale uhne se kousek z přímého směru pohybu ruky, uchopí ji a přesměruje směruje energii jejího pohybu podle potřeby jiným směrem. Například usměrní dráhu pohybu ruky útočníka a přidá rotace tak, že nechce-li si útočník nechat vykloubit všechny klouby na ruce, musí se nechat dovést až na zem, kde zůstane ležet dokud jej aikidista nepustí. Jiné techniky končí hodem či pádem útočníka. Počet technik aikidó se uvádí na tři tisíce, ale není mezi nimi jediný útok. Technika aikidó začíná vždy reakcí na útok. Není-li útok, není aikidó. 

Hledat v aikidó snadnou cestu jak se snadno a rychle naučit praktické sebeobraně považuji za mylné. Aikidó je běh na dlouhé trati. Musado či karate je možné se za rok účelově naučit. Žádný mistr z člověka není, ale naučí se tak něco v boji prakticky použitelného a bude umět druhého udeřit. U aikida je obvyklé cvičit třeba pět let, než člověk dosáhne praktičtější bojové úrovně. Je něco jiného cvičit nahrané techniky na tréningu a použít aikidó na reálný útok. Neznamená to však, že by člověku cvičení nepřinášelo ovoce již dříve. Aikidó pomáhá k lepší orientaci v prostoru, koordinaci vlastních pohybů, sladění s partnerem, uvolnění pohybů a těla, rozvoj receptivnosti na úkor tvrdosti nejen fyzické, ale i mentální. Je hezké, že co člověk, to aikidó. Na cestě: fyzický pohyb a cvičení, koordinace pohybů, harmonizace svého těla a mysli, harmonizace ve vztahu k druhému, až po hledání vyššího duchovního rozměru naší existence, si každý aikidista najde to své. Aikidó cvičí lidé od dětských let až do vysokého stáří. S věkem se mění forma i obsah aikida, ale vždy má co nabídnout pro osobní rozvoj a cestu životem.

Kamil Večeřa, 4. kyu